Test

Ichtyscz.cz - duchovno, vztahy, psychologie a boj proti násilí

Tento projekt se zabývá problematikou pomoci v mezilidských vztazích, a to z pohledu duchovního i psychologického. Dále také bojem proti násilí a duchovnímu zneužívání.

Nabídka webu zahrnuje bezplatnou poradnu v této oblasti, zajímavé články, diskuzní forum, užiteřné odkazy a internetový obchod, ve kterém naleznete vybrané knížní tituly na toto téma.

Kontaktovat nás můžete na e-mailové adrese ichtyscz@volny.cz.

Spratelene weby
Středa, 21 Říjen 2009 10:24

www.acpraha.cz

www.proudknihy.cz

www.studiumzivota.com

www.daliborovy.estranky.cz

www.b-a-n.cz

www.diskriminace.cz

www.ilom.cz

www.insigtsofgod.com

www.husitstvi.cz

www.knihy.own.cz

www.wo-mn.org

www.joelnet.cz

www.oazaweb.cz

 

 
Nadpis článku 3
Pátek, 08 Květen 2009 15:39

Co říká Boží slovo o okultismu ?

9. Když vejdeš do země, kterouž Hospodin Bůh tvůj dává tobě, neuč se činiti podlé ohavností národů těch.
10. Nebude nalezen v tobě, kdož by vedl syna svého aneb dceru svou skrz oheň, ani věštěc, ani planétník, ani čarodějník, ani kouzedlník.
11. Ani losník, ani zaklinač, ani hadač, ani černokněžník.
12. Nebo ohavnost jest Hospodinu, kdožkoli činí to, a pro takové ohavnosti Hospodin Bůh tvůj vymítá je od tváři tvé.
13. Dokonalý budeš před Hospodinem Bohem svým.
14. Nebo národové ti, kterýmiž vládnouti budeš, planetářů a věšťců poslouchají, tobě pak toho nedopouští Hospodin Bůh tvůj.
15. Proroka z prostředku tvého, z bratří tvých, jako já jsem, vzbudí tobě Hospodin Bůh tvůj; jeho poslouchati budete,
16. Podlé všeho toho, jakž jsi žádal od Hospodina Boha svého, na Orébě, v den shromáždění, řka: Ať více neslyším hlasu Hospodina Boha svého, ani více vidím ohně toho velikého, abych neumřel.
17. Pročež mi řekl Hospodin: Dobře mluvili, což jsou mluvili.
18. Proroka vzbudím jim z prostředku bratří jejich, jako jsi ty, a položím slova má v ústa jeho, a bude jim mluviti všecko, což mu přikáži.
19. I budeť, že kdo by koli neposlouchal slov mých, kteráž mluviti bude ve jménu mém, já vyhledávati budu na něm.
20. Prorok pak, kterýž by pyšně se vystavoval, mluvě slovo ve jménu mém, kteréhož jsem mluviti jemu nepřikázal, a kterýž by mluvil ve jménu bohů cizích, takový prorok ať umře.
21. Jestliže pak díš v srdci svém: Kterak poznáme slovo to, jehož by nemluvil Hospodin?
22. Když by mluvil něco prorok ve jménu Hospodinovu, a však by se toho nestalo, aniž by přišlo, toť jest to slovo, jehož nemluvil Hospodin; z pychuť jest to mluvil prorok ten, nebojž se ho.

 
Nadpis článku 1
Pátek, 08 Květen 2009 15:38

Poruchy emocí

Poruchy emotivity (citlivosti) dělíme na poruchy afektů a nálad a poruchy vyšších citů.

Poruchy afektů

Poruchy afektů se vyznačují zejména nepřiměřenou intenzitou projevu.

Nezvládnutý afekt

Nezvládnutý afekt se projeví nadměrnou, často agresivní, surovou reakcí. U postiženého jedince nedochází k poruše vědomí – jedinec ví, co dělá, ale nedokáže své jednání plně ovládnout. Často propuká u člověka výbušného, asociálního a suverénního.

Patický afekt

Patický afekt se vyznačuje taktéž vysokou intenzitou reakce (bouřlivý neklid, poté automatické chování a následně porucha vědomí), ale na rozdíl od nezvládnutého afektu, u jedince dochází k poruše vědomí. Vzniká nejčastěji při oslabení jedince – v alkoholickém opojení, u epilepsii, u demence, ale i u jinak „normálních“ lidí například po vyčerpání, hladovění, křivdě, ponížení ….

Afektivní stupor

Afektivní stupor se vyznačuje neschopností pohybu, řeči, mimiky a gestikulace, které předchází velmi silný podnět (například hrůzostrašný čin).

Fobie

Vtíravé strachy. Mezi nejčastější fobie patří:

agorafobie – strach z prostranství (například strach z vycházení na ulici)

akrofobie – strach z výšek

arachnofobie – strach z pavouků

infarktofobie – strach z infarktu

kancerofobie – strach z rakoviny

kerautofobie – strach z blesku

klaustrofobie – strach z uzavřených prostorů (například ve výtahu)

mysofobie – strach z nečistoty

nozofobie – strach z nemoci

nyktofobie – strach ze tmy

sociální fobie – strach ze sociálních situacích

Poruchy nálad

Pro poruchy nálad je charakteristická nepřiměřenost v délce trvání i intenzitě projevu.

Expanzivní nálada

Expanzivní nálada se vyznačuje zvýšenou emoční reaktivitou, která se projevuje vysokou aktivitou, energií a sebevědomím jedince. Lehčím stupněm expanzivní nálady je euforie (zvýšená spokojenost jedince).

Manická nálada

Manická nálada se projevuje veselostí až rozjařeností, zvýšenou bystrostí a postřehem nebo naopak hádavostí a podrážděností. Manická nálada se může vyskytovat například u schizofreniků.

Extatická nálada

U extatické nálady jedinec pociťuje blaho, je rozjařený, nadšený, jako u vytržení. Aktivita jedince se většinou zaměřuje pouze jedním směrem (je jednostranná) a v těch ostatních je snížená. Může se vyskytovat u lidí hysterických, postižených epilepsií …

Apatická nálada

Při apatii dochází ke ztrátě „nálady“. Jedinec je ke všemu lhostejný, pasivní, bez iniciativy. Apatie se vyskytuje zejména u demence, deprese a v konečné fázi toxikománie.

Depresivní nálada

Základním znakem deprese je smutek, bezútěšnost, strach a zpomalení vitálních a psychomotorických funkcí. Postižení jedinci často naříkají, jsou neklidní (protože pociťují úzkost) a vyskytuje se u nich sebevražedná aktivita.

Poruchy vyšších citů

Nejčastěji se jedná o nerozvinutí, ztrátu či snížení vyšších citů. Poruchy vyšších citů mohou být vrozené (například necitelnost, otrlost, bezohlednost aj.) či získané (například následkem úrazu hlavy, alkoholismu, encefalitidy, demence, schizofrenie aj.).

Sociální tupost

Snížená schopnost či totální neschopnost citového kontaktu (postižený jedinec není schopen navázat citový vztah). Často vzniká následkem těžké psychické poruchy jako je demence, schizofrenie nebo při těžké poruše osobnosti.

Morální tupost

Tato porucha citů bývá často vrozená či se vytváří již od ranného dětství. Postižený jedinec je vysoce egocentrický, bezcitný, bezohledný a nemá žádné citové zábrany., proto se také často dopouští trestné činnosti. Morální tupost se vyskytuje zejména u lidí s poruchou osobnosti.

Dalšími poruchami vyšších citů mohou být například i „přehnané“ vášně (hráčská, žárlivost, ideologická atd.).

 
Nadpis článku 4
Pátek, 08 Květen 2009 15:39
VĚROZVĚSTOVÉ - CYRIL A METODĚJ

První dva světci v našich národních dějinách — Cyril a Metoděj — nebyli domácího původu a s největší pravděpodobností snad ani ne rodem Slované. Byli to Byzantici a své poslání na Moravu uskutečnili z pověření byzantského císaře. Posuzováno z delší historické perspektivy byla jejich misie pouhou epizodou. Po smrti druhého z nich byli jejich žáci z Moravy vyhnáni, jimi vybudovaná církevní organizace zničena. Ani jejich ostatky se tu nezachovaly, takže nebyl položen základ k jejich místnímu kultu. Konstantin-Cyril zemřel v Římě, kde byl pohřben v chrámu sv. Klimenta, a hrob arcibiskupa Metoděje byl zřejmě už v době vyvrácení velkomoravské říše Maďary rozchvácen tak, že byl zcela zapomenut a dodnes se jej nepodařilo s jistotou lokalizovat. Dílo obou bratří, ačkoli vytvořeno původně pro Moravany, se ve skutečnosti stalo základem kulturního a duchovního vývoje jižních a východních Slovanů, nikoli však našich národů. A přesto právě tito dva mužové způsobili, že naše země se poprvé ocitly v průsečíku zájmů tehdejších evropských mocností, a jejich dílo se stalo prvním závažným přínosem našich zemí do společné kultumí pokladnice evropského lidstva.

Vyslání misionářů na Velkou Moravu nebylo z hlediska byzantské církve nijak mimořádnou událostí. Pro byzantskou říši byly církevní misie odedávna jedním z nejúčinnějších prostředků její diplomacie. Jakkoli tyto misie sledovaly nepochybně především náboženské cíle, přecejen přijetí „orthodoxie" (tj. pravé víry) z Byzance vtahovalo nově pokřtěné národy do sféry byzantského kultumího vlivu. A protože císař byl podle byzantské politické teorie náměstkem Krista na zemi, znamenalo přijetí křesťanství z Byzance i uznání jeho supremacie nad pokřtěnými národy.

V druhé polovině 9. století, za patriarchátu Konstantinova učitele a přítele Fótia, rozvinula byzantská církev opět intenzívní misijní činnost mezi sousedy říše. Tato aktivita směřovala však predevším k Bulharům, kteří už po dvě staletí představovali pro Byzanc velké nebezpečí; misie byla vyslána i k Rusům, kteří roku 860 napadli na svých lodicích z Čemého moře samo hlavní město říše

Konstantinopolí byly učiněny pokusy hlásat křesťanství i v chazarské říši, která pro své sousedství s Rusy představovala pro Byzanci cenného potenciálního spojence; byzantští misionáři působili i mezi kavkazskými národy, zvláště pak Alany.

Nicméně žádost moravského knížete Rastislava o vyslání misionářů, kterou jeho vyslanci koncem roku 862 nebo na jaře 863 přednesli císaři Michalu III., vyvolala zřejmě v Konstantinopoli překvapení. O této vzdálené zemi netoliko že v Byzanci věděli jen velice málo, ale především ležela zcela mimo sféru jejích mocenských zájmů. Přesto však příležitost, která se takto nabízela, nechtěli jen tak pominout. Morava byla severním sousedem Bulharska, jež se jakýmkoli snahám o proniknutí byzantského vlivu urputně bránilo, a nečekaná ochota Moravanů podřídit se byzantské církvi slibovala další možnosti, jak vyvinout na Bulharsko další tlak.

Ovšem i moravský vládce byl ke svému rozhodnutí obrátit se do Konstantinopole veden především politickými pohnutkami. Nešlo mu o obrácení dosud pohanského lidu na křesťanskou víru. Jak sám v dopisu Michalu III. uváděl, Moravané v té době už — aspoň z velké části — vyznávali křesťanství. V jejich zemi od počátku 9. století působili misionáři přicházející až ze sevemí Itálie a Dalmácie, ale především ze sousední východofranské říše a konkrétně z Bavorska. Pasovský biskup považoval Moravu za misijní oblast své diecéze a vysílal tam své „archipresbytery", aby z jeho pověření vedli církevní správu této země. Církevní podřízení bavorským biskupům však jenom utužovalo politickou závislost velkomoravského státu na východofranské říši, z níž se kníže Rastislav chtěl za každou cenu vymanit. Vlastním smyslem jeho poselstva k byzantskému císaři byla žádost o vyslání biskupa, který by v jeho zemi vybudoval samostatnou diecézi a učinil ji tak nezávislou na bavorském episkopátu.

Byl to požadavek, který v Byzanci nebyli ochotni okamžitě splnit. Ani jej však přímo nezamítli. Císař s patriarchou vybrali skupinu duchovních, kteří měli v neznámé zemi ověřit situaci a vytvořit podmínky proto, aby tam později mohla být zřízena řádná církevní organizace podle byzantského práva. Do jejich čela postavili dva bratry — Konstantina Filosofa a Metoděje, kteří se už dříve osvědčili v různých státních i církevních úřadech. Metoděj byl opatem významného kláštera; Konstantin, vynikající učeností a jeden z členů intelektuálního kruhu soustředěného kolem nejvzdělanějšího muže v Byzanci té doby patriarchy Fótia, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli. K misii mezi moravskými Slovany byli nepochybně vybráni proto, že k tomu měli jeden důležitý předpoklad. Pocházeli ze Soluně, v jejímž okolí tehdy žilo převážně slovanské obyvatelstvo, a oba proto od dětství dobře ovládali slovanskou řeč; Metoděj dokonce před vstupem do kláštera byl po nějakou dobu správcem jedné slovanské provincie.

Právě důvěrná znalost slovanského prostředí z mládí přivedla asi oba bratry na myšlenku, aby vytvořili slovanský literární jazyk a přeložili do něj Písmo a náboženské texty, které by sloužily misijnímu působení mezi nimi. V tomto ohledu tu nešlo o uplatnění běžné byzantské praxe. Pro soudobé byzantské vzdělance byla řečtina jediným literárním jazykem, tím spíše pak jediným jazykem vhodným k hlásání slova božího. Konstantin a Metoděj se mnohem spíše inspirovali východními vzory raně křesťanské epochy, kdy četné východní národy užívaly v církevní praxi svou vlastní řeč a měli literaturu ve vlastním národním jazyku psanou svébytným písmem. Podobně i Konstantin — zcela ve východním duchu — vynalezl pro slovanský jazyk zvláštní abecedu, hlaholici, která výtečně vystihovala všechny fonetické zvláštnosti slovanské řeči.

Nebyly to ovšem jen tradice raně křesťanského Východu, jež určovaly utváření Konstantinových představ. Vliv na něj měly nepochybně i diskuse v intelektuálním kroužku jeho učitele Fótia, který se — v souvislosti s výkladem listů apoštola Pavla — hodně zabýval otázkou srozumitelnosti jazyka a účinností a využití moci slova. Zatímco však Fótios měl na mysli jediný jazyk, který pro byzantského vzdělance přicházel v úvahu — jazyk řecký, dospěl Konstantin ve svých úvahách podstatně dále: že víra má být každému národu hlásána řečí srozumitelnou jeho řečí vlastní. Z hlediska soudobého byzantského pojetí to byla myšlenka přímo revolučně převratná. Už od 7. století byla výlučným jazykem byzantské církve jen řečtina, ale i předtím byl vznik literatur a liturgií v národních jazycích v okrajových oblastech říše či za jejími hranicemi především záležitostí domácí iniciativy, nikoli však cílem oficiální císařské politiky.

Myšlenka přeložit Písmo svaté a případně i jiné texty do slovanského jazyka a vytvořit pro něj zvláštní abecedu nevznikla zřejmě naráz v důsledku Rastislavovy žádosti o vyslání misionářů, přestože to tak Konstantinův životopisec líčí. Oba bratři se tímto záměrem zabývali patrně už po nějaký čas, zejména v době svého společného pobytu v klášteře na pohoří Olymp v severozápadní Malé Asii, v jehož okolí žilo — podobně jako kolem jejich rodné Soluně — početné slovanské obyvatelstvo. Uplatnit však slovanskou řeč jako církevní jazyk nepřicházelo v tomto prostředí v úvahu. Byzantské úřady se sice usilovně snažily o pokřestění různých etnických celků a zejména Slovanů usazených na území říše, ovšem spojovaly je vždy s jejich helenizací. Christianizace byla jedním z prostředků, a to dokonce hlavním, k dosažení jejich kulturní asimilace.

Slovanského jazyka nebylo použito ani při christianizaci slovanského obyvatelstva ve vlastním Řecku, jež byla uskutečňována po celé deváté století, ani při žádné z misií, které patriarcha Fótios vysílal do sousedních nezávislých zemí, v nichž slovanské obyvatelstvo tvořilo většinu, ať už to bylo Bulharsko či Kyjevská Rus. Konstantinovy představy o literatuře v národním jazyku jako základu misie mezi Slovany se tedy výrazně lišily od soudobé byzantské praxe a příležitost tento záměr přece jen uskutečnit mu poskytlo až nečekané pozvání moravského vládce. Snad jenom proto, že šlo o zemi tak vzdálenou a ležící mimo sféru jejich vlastních mocenských zájmů, dali císař a patriarcha souhlas k uskutečnění plánu, který nebyli ochotni tolerovat na vlastním byzantském území.

Poměry, v nichž se Konstantin a Metoděj na Moravě ocitli, byly značně složité. Bavorští i italští kněží, kteří tam už po několik desetiletí působili, považovali tuto zemi za svou zákonnou doménu a na byzantské misionáře pohlíželi jako na vetřelce, kteří se tam usadili sice se souhlasem knížete, ale v rozporu s kanonickým právem. Jurisdikční rozpory byly navíc umocňovány hlubokými kulturními rozdíly mezi oběma skupinami duchovenstva. Latinští kněží sloužili bohoslužby přirozeně podle západního ritu a byli pobouřeni zvyklostmi, které nově příchozí zaváděli a které se značně lišily od jejich praxe: byzantskou liturgií, odlišným systémem pokání, držením postu v jiné dny, než bylo zvykem na Západě apod.

Především však jejich odpor budilo užívání slovanského jazyka. Západní misionáři sice také hlásali zásady křesťanské víry v jazyce domácího obyvatelstva — to by jim jinak ani nerozumělo — a dokonce už někdy začátkem 9. století v jejich prostředí vznikly překlady některých modliteb (Otče náš), Vyznání víry a některých formulí (zpovědní formule, křestní slib) do západoslovanského dialektu. Zůstalo však jen u těchto několika jednoduchých textů nezbytných pro základní náboženské úkony.

Naproti tomu Konstantin a Metoděj si vzali za cíl vytvořit skutečně slovanskou literaturu a svou práci zahájili překladem rozsáhlých částí z Nového i Starého zákona a posléze kompletního textu všech čtyř evangelií a příslušné pasáže z těchto překladů četli shromážděnému lidu při bohoslužbách, celebrovaných ovšem zprvu řecky. Makedonský dialekt, jímž byzantští misionáři mluvili, se sice od západoslovanského poněkud lišil, ale v té době ještě jen tak málo, že byl Moravanům dobře srozumitelný. Četba výňatků z Písma při bohoslužbách jim poskytla první příležitost setkat se s vysokou literaturou vůbec. Jistě nemohli ocenit vysokou jazykovou a stylistickou úroveň těchto překladů či jejich obsahovou přesnost, přesto však na ně očividně hluboce zapůsobily. I to snad vedlo k tomu, že se Konstantin a Metoděj posléze rozhodli přeložit do slovanského jazyka celý mešní řád a celebrovat v něm nejen mši, ale i další bohoslužby.

Byla to převratná novota, zejména na Západě, kde od raně křesťanských dob za jediný posvátný, liturgický jazyk uznávali pouze latinu a vedle ní připouštěli (i když v praxi neužívali) už jenom řečtinu. Zavedení domácího "barbarského" jazyka do liturgie, která vyjadřovala vrcholné mystérium víry, muselo proto latinským kněžím nezbytně připadat jako hereze a rouhačství. V masách místního obyvatelstva však získala byzantská misie
oblibu a jistě také to bylo jednou z příčin, že v poměrně krátké době dokázala vychovat v slovanském písemnictví značný počet místních žáků a některé z nich připravit ke kněžskému svěcení.

Kníže Rastislav tuto činnost byzantské misie uvítal a podporoval, ovšem jeho původního a hlavního cíle — zřízení samostatné moravské diecéze a církevní nezávislosti na východofranské říši — tím dosaženo nebylo. Konstantin a Metoděj však přijali požadavek moravského vládce za svůj a usilovali o jeho uskutečnění. Rozhodující moment v tomto vývoji nastal, když se pro tuto myšlenku podařilo získat panonského knížete Kocela, syna někdejšího Rastislavova protivníka Pribiny, který ovládal západní část dnešního Maďarska. Roku 867 strávili Konstantin a Metoděj několik měsíců na jeho hradišti poblíž Blatenského jezera, vzdělali v slovanském písmu i řadu mladých mužů z jeho družiny a koncem roku se pak v průvodu svých moravských a panonských žáků vydali na cestu, aby je dali vysvětit na kněze a některého z nich snad i na biskupa.

Okolnosti této cesty nám pro nedostatek a nejasnost pramenů zůstávají v mnoha ohledech nejasné. Oba bratři měli původně nepochybně v úmyslu vrátit se po splnění svého úkolu do Konstantinopole a tam dát vysvětit své slovanské žáky. Ovšem během pobytu na Moravě zřejmě pochopili, že tato země patří tradičně, a Panonie pak i podle kanonického práva, pod západní jurisdikci a že snahy podřídit je konstantinopolskému patriarchátu by byly nereálné. Navíc právě v této době došlo mezi Byzancí a římskou kurií k hluboké roztržce, v níž se projevily dlouho se už prohlubující rozdíly mezi latinskou a řeckou církví, otevřeně nyní vyhrocené sporem o to, zda má římský papež právo zasahovat do záležitostí jiných patriarchátů a zvláště pak konstantinopolského. K dovršení všeho došlo na podzim roku 867 v Byzanci ke státnímu převratu, při němž byl císař Michal III., který Konstantina a Metoděje na Moravu vyslal, zabit a jejich přítel patriarcha Fótios sesazen a poslán do vyhnanství. Za těchto okolností se oba bratři zřejmě rozhodli pokusit se, zda by jejich slovanské žáky nevysvětil některý ze dvou severoitalských patriarchů sídlících v Akvileji a v Gradu, protože misionáři z oblastí podléhajících jejich jurisdikci rovněž působili na Moravě. Tato snaha se však nesetkala se zdarem a naopak užívání slovanského jazyka v liturgii narazilo u italského kléru na silný odpor. Za této situace zastihla oba bratry na sklonku roku 867 výzva papeže Mikuláše I., aby se dostavili do Říma.

Bylo jedním z paradoxů, pro dějiny cyrilometodějské misie tak příznačných, že oba bratři dosáhli posléze uskutečnění svých cílů nikoli v Byzanci, kam se Rastislav se svou žádostí o zřízení moravské diecéze původně obrátil a kam oni sami přirozeně tíhli, ale naopak u římské kurie, která se dříve ostře postavila proti moravskému knížeti ve prospěch franských zájmů a jež až do té doby byla s konstantinopolským patriarchou ve sporu. Ostatně asi to byla právě obava, aby se Panonie a s ní i další slovanské oblasti na sever od Dunaje nedostaly pod pravomoc konstantinopolského patriarchátu, jež přiměla velkého Fótiova protivníka Mikuláše I., aby jeho misionáře povolal do Říma.

Ti tam ovšem po svém příchodu už naštěstí zastihli jeho nástupce Hadriána II., který byl osobně Řekům mnohem více nakloněn, a to tím spíše, že Fótiovým sesazením se roztržka s Byzancí zdála být zažehnána. Konstantin si zřejmě dokázal v Římě získat velké uznání a možná k jeho popularitě přispěla i okolnost, že oba bratři s sebou přinesli údajné ostatky čtvrtého římského biskupa sv. Klimenta, jež Konstantin objevil při své cestě k Chazarům. V každém případě papež učinil zcela ojedinělé a veškeré tehdejší praxi se vymykající rozhodnutí: schválil zavedení slovanského jazyka do církevní praxe a dokonce dal v několika předních římských kostelech celebrovat slovanskou liturgii. Pro Konstantina to znamenalo velký morální úspěch a uznání jeho kulturního díla. Ovšem realizace církevně politických požadavků obou bratří byla značně komplikovanější a trvala podstatně déle. Konstantin sám se toho nedožil. Začátkem roku 869 onemocněl a krátce na to zemřel, když předtím pod přijatým mnišským jménem Kyrillos (Cyril) vstoupil do jednoho z řeckých klášterů v Římě. Jeho pohřeb v kostele sv. Klimenta vykonaný z papežova příkazu za účasti všeho římského duchovenstva se v podstatě rovnal jeho svatořečení (ofíciální kanonizace nebyla v té době ještě zavedena).

Na jaře 869 však po několikerém jednání s knížetem Kocelem, který nyní vyvinul hlavní iniciativu, Hadrián II. jmenoval Metoděje arcibiskupem pro Panonii a Moravu a zvláštním apoštolským legátem pro všechny slovanské země. Papež chtěl tímto aktem obnovit někdejší sirmijskou arcidiecézi vyvrácenou v 6. stol. vpády barbarů, a dosáhnout tak znova přímou vlastní jurisdikci nad oblastí staré římské prefektury Illyricum. To se mu však nepodařilo pro odpor bavorského episkopátu i východofranského krále. Ti viděli — zcela oprávněně — ve vytvoření církevní samostatnosti těchto oblastí i základ jejich politické nezávislosti, což bylo v protikladu s jejich mocenskými zájmy. Kocel byl donucen znovu se podřídit franské svrchovaností, Morava byla vojensky okupována a kníže Rastislav zajat
a oslepen; Metoděj sám byl postaven před soud bavorských biskupů a uvězněn v jednom švábském klášteře. Teprve když Rastislavův nástupce Svatopluk franské okupační síly z Moravy vyhnal a obnovil její samostatnost, prosadil nový papež Jan VIII., že Metoděj byl z vězení propuštěn a mohl se skutečně ujmout církevní správy Velké Moravy.

Jednání o státoprávní uznání moravského vládce bylo však plně dovršeno až roku 880, kdy arcibiskup Metoděj při jednání v Římě docílil toho, že papež bulou "Industriae tuae" přijal Svatopluka do "rodiny křesťanských panovníků" a to na jednu z nejvyšších příček této hierarchie, mezi panovníky nezávislé na jiných světských vládcích a přímo podřízené jen duchovní autoritě papežského stolce. Týmž listem byl rovněž Metoděj potvrzen v úřadu moravského arcibiskupa a výslovně byl opakován souhlas s užíváním slovanského jazyka v liturgii v celé jeho arcidiecézi, samozřejmě při současném užívání liturgie latinské. Tímto listem, který lze právem označit za privilegium církve moravské, o němž se zmiňují pozdější prameny, bylo dosaženo všechno, co Rastislav původně žádal od byzantského císaře, a ve skutečnosti ještě mnohem více.

Přestože však Konstantin-Cyril a Metoděj vytvořili první samostatnou církevní organizaci na našem území, podstatně přispěli k prosazení nezávislosti velkomoravského státu a především prosadili státoprávní uznání jeho panovníka, v tom hlavní historický význam jejich působení nespočívá. Kdyby zůstalo jen u politické stránky jejich díla, byla by jejich misie skutečně zůstala jen efemérní epizodou. Jenom dvě desetiletí po Metodějově smrti byla Velkomoravská říše vyvrácena maďarskými nájezdy, s ní zanikla i organizace moravské církve a ohlasy moci velkomoravského vládce se dochovaly jen ve zmínkách pozdějších legend a kronik napsaných ve zcela jiném prostředí. Co však cyrilometodějskou misii přetrvalo a zajistilo jí trvalé místo v dějinách lidstva, bylo její dílo kulturní.

Konstantin a Metoděj se ujímali svého úkolu s vnitřním přesvědčením, že skutečné samostatnosti může dosáhnout jenom ten národ, který má a vědomě rozvíjí vlastní kulturu. Vedeni touto myšlenkou spojili své církevní poslání u moravských Slovanů s cílem vytvořit slovanskou literaturu. Vzhledem ke kulturnímu prostředí, z něhož vzešli, zvolili za její základ přirozeně literaturu řeckou. Nezamýšleli však tuto slovanskou literaturu jen jako pouhou adaptaci literatury řecké v jiným podmínkách. Ta se měla podle jejich představ stát základem samostatné kultury slovanské, jež by se, navazujíc na své vzory, dále tvořivě rozvíjela jako mladší sestra vedle kultury řecké a latinské. V uskutečňování tohoto záměru projevili Konstantin a Metoděj jedinečnou míru nestrannosti a tolerance. Přizpůsobili své dílo zcela místním podmínkám a snažili se do něj včlenit vše, co už bylo v moravském prostředí před jejich příchodem vytvořeno. Přitom se ve všech směrech snažili o tvorbu původní. Jejich cílem byl vznik slovanské kultury, která by přejímala podněty ze všech stran, ale samostatně je zpracovávala a přetvářela, usilujíc o svůj vlastní, původní výraz. Touto tolerancí a velkorysostí daleko přesáhli způsob myšlení svých současníků jak na Západě, tak v Byzanci, kde ani největší duchové té doby nebyli schopni vymanit se z předsudků a řecké nadřazenosti nad "barbarským" zbytkem světa.

Je snadno pochopitelné, že cyrilometodějskou koncepci podmiňující národní samostatnost s existencí vlastního původního kulturního projevu byl tím méně schopen pochopit moravský panovník, sám literárně nevzdělaný, který jen krátkozrace sledoval své bezprostřední politické zájmy. Po jejich dosažení mu slovanská liturgie, stálý předmět sporů mezi Metodějovou stranou a latinským duchovenstvem, byla stále více jen přítěží a překážkou v jeho snahách o sblížení s mocným franským sousedem, kterého se snažil napodobit. A proto neváhal po Metodějově smrti jeho slovanské žáky ze své země vyhnat.

Část jich našla útočiště v Čechách, ale přemyslovský stát se už — zejména po zániku Velké Moravy — vyvíjel na zcela jiných společenských i kulturních základech. Slovanská kultura v něm, kdysi přirovnána ke "skleníkové květině", sice vydala některé překrásné květy jako např. staroslověnský Život sv. Václava, zůstávala však už jen zcela ve stínu literatury latinské, která se stala základem našeho dalšího kulturního vývoje.

Kulturního odkazu cyrilometodějské misie se ujaly národy, k nimž za života obou bratří jejich dílo vůbec neproniklo — Bulhaři, další jižní Slované, Rusové. V tomto prostředí však cyrilometodějské dědictví doznalo podstatnou proměnu v důsledku jednostranného příklonu k byzantské ortodoxii. Slovanský literární jazyk, Konstantinem zamýšlený jako prostředek k tvůrčímu rozvíjení původní slovanské kultury, zde nakonec spíše vedl k izolaci od všech západních kulturních proudů a stal se prostředkem jednostranné recepce řecké kultury a zapojení jižních a východních Slovanů do sféry byzantské civilizace.

Duch křesťanského univerzalismu a kulturní nadstranické tolerance, pro myšlenkový svět Konstantina a Metoděje tak příznačný, se v pozdějším historickém vývoji z jejich dědictví téměř vytratil. Místo něho byla jednostranně zdůrazňována jeho kulturně-národnostní složka, jež byla často i různým zkresleným způsobem a velmi stranicky využívána v církevních, národnostních i politických zápasech jednotlivých období a prostředí. Teprve současná doba znovu objevuje hluboce humanistický a univerzalistický duch díla cyrilometodějské misie a nachází v něm předchůdce současných ekumenických snah. A jestliže dříve byli oba bratři ze Soluně uctíváni především jako "apoštolové Slovanů", protože svým dílem umožnili vstup početné skupiny slovanských národů do křesťanské pospolitosti, je v současné době poznáván a zdůrazňován duchovní význam jejich díla pro celé evropské lidstvo. A proto je také papež Jan Pavel II. encyklikou "Egregiae virtutis" roku 1980 prohlásil společně s Benediktem z Nursie za spolupatrony Evropy.

 
Nadpis článku 2
Pátek, 08 Květen 2009 15:39

Otcové poskytují své rodině vedení

Vůdce nebo vládce je ten , kdo vede , ten kdo je povolán vládnout , řídit či naři-

zovat , ten , kdo zajišžuje vedení a určuje směr v oblasti , za niž je odpovědný .

Vedení aautoritu lze delegovat na více lidí a více lidí se o ně může dělit . Prakticky

ve všech situacích je zásadně důležité , aby byl autoritou pověřen více než jeden

člověk , jinak nepřítomnost tohoto jediného člověka povede ke zhroucení vedení .

Je však stejně tak důležité , aby v řetězci rozhodování byl někdo , kdo má koneč-

nou rozhodovací pravomoc .

Člověk se samozřejmě musí pohybovat v určitých hranicích .

Vedením v rodině je pověřen jak otec , tak matka . Děti mají poslouchat své rodi-

če . Jak otec , tak matka mají mít autoritu . Písmo říká , že úcta k autoritě zajišťu-

je dětem , že zůstanou naživu : "Abys byl dlouho živ na Zemi ."(List apoštola

Pavla Efezským 6,3) . Oba rodiče přispívají k vedení rodiny , avšak definitivní

rozhodnutí má být na jednom člověku . Bible vyzívá otce , aby zaujali toto místo .

K péči o domov a výchově dětí dostal muž pomocnici - manželku . Ona není tou ,

jíž by přenechával všechnu dřinu , nýbrž tou , která je vyzdvižena na místo po je-

ho boku . On není jedinou autoritou , ale je definitivní pozemskou autoritou ve své

rodině . On má být hlavou .

Bůh dal otci čelní místo při vedení rodiny . Toto své vedení otec projevuje tím , že

celou svou rodinu směřuje k cíli a
stará se o blahobyt těch , kteří mu byli svěřeni ,

včetně té , která je v rozhodování hned na druhém místě . To vyžaduje víc než jen

jídlo a oblečení - to vyžaduje otce odpovědného za blahobyt rodiny . Jeho zodpo-

vědností vůči rodině je zajistit základní péči každému jejímu členu . Jeho úkolem

je připravit děti na samostatný život v dospělosti a zajistit v rodině takové

prostředí , kdese každý její člen může rozvíjet jako jedinec i vyjádřit svou

lásku a přispět vlastní pomocí své rodině .

Naše odpovědnost by nás otce měla vést k tomu , abychom sestoupili z našich

výšin . V životě máme poslání , při němž je mnohem lépe , je-li naplněno pokorou .

Hlavní věcí není usadit se na trůnu , ale zajišťovat v našem "hradu" vedení !

Jediným způsobem , jak při tom uspět , je
se této práci oddat .

Ke zlům ve společnosti velice přispěli nezodpovědní otcové . My spolu s rannou

křesťanskou církví věříme a učíme , že "kdo se nestará o své blízké a zvláště o

členy rodiny , zapřel víru a je horší než nevěřící"(I.List apoštola Pavla Timoteovi 5,8).

Avšak rodina má i potřeby , které přesahují jídlo a obydlí . Je smutné a tragické ,

že to co mnozí otcové dávají své rodině , by se skoro dalo nahradit peněžní

poukázkou úřadu sociální péče .

My neseme zodpovědnost . Co to znamená v každodenním životě ?

Kdosi řekl : "Nelehko je hlavě , která nosí korunu ." Otcové tou hlavou jsme my .

Znamená to , že známe všechny odpovědi a že náš názor je vždycky nejlepší ? Zna-

mená to , že my děláme všechna rozhodnutí , žese nikdy nemílíme a že se nikdy

nepřiznáme že jsme udělali chybu ? Znamená to , že jsme zdrojem , který uspokojí

každou potřebu a vyřeší každý problém ? I když otcové vědí , že odpověď na tyto

otázky zní "NE" , mají tendenci takovou roli sehrávat . Mnozí z nich přistupují k man-

želství s doměnkou , že být hlavou znamená být vševědoucí , všemoudrý a ke všemu

dostačující . Jako otcové víme , že takoví nejsme , ale byla nám dána zodpověd-

nost za to , že dílo bude vykonáno . Vést své děti duchovně a morálně je jedna z

nejobtížnějších a nejnamáhavějších povinností v našem životě , která se ovšem vy-

platí a stojí za podniknutou námahu . Vyzívá nás , abychom vychovávali , pečova-

li a vyučovali .

"Synové slyšte otcovské napomínání , pozornost věnujte poznávání rozumnosti .

Vždyť jsem vám předal výborné znalosti , moje učení neopouštějte : Když jsem byl

jako syn u svého otce , útlý jedináček při své matce , on mě vyučoval , říkával mi :

"Drž se celým srdcem mých slov , dbej na mé příkazy a
budeš živ . Získej moudrost ,získej rozumnost . Na výroky mých úst nezapomeň , neodchyl se od nich ." (Pří-

sloví 4,1-5) . Otec je správcem Božího vlastnictví .

Otec , který vede své děti , se za
své děti modlí . "Když uplynuly dny slavnostního ho-

dování , Jób pro ně posílal a posvěcoval je . Za časného rána obětoval oběti zá-

palné za každého z nich , říkal si totiž : "Možná že moji synové zhřešili a zlořečili v

srdci Bohu ." Tak činil Jób po všechny dny ." (Jób 1,5)

Otec slouží jako kněz rodiny , zastupuje své děti před Bohem . Povšimněte si pri-

ority jeho denního programu : "za časného jitra" a "po všechny dny ." Ne jen občas .

Vedení chlapců je jiné než vedení děvčat : "Kéž jsou naši synové jak štěpy , krásně

urostlí ve
svém mládí . Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru ." (Žalm 144,12) /štěp=mladý ovocný strom vypěstovaný štěpováním , tedy

naroubováním větvičky z již vyšlechtěného stromu , který nese kvalitní ovoce /.

Na dospělé syny se zde pohlíží jako na vzrostlé stromy , užitečné , zakořeněné ,

samostatně rostoucí a začínající přinášet plody .

Otec by měl pomáhat svým synům , aby byli schopni domov opustit , ne v

něm setrvávat . Říkat synovi : dokud bydlíš pod mou střechou , budeš dělat to a to ..

- asi není to , co potřebuje . Namísto toho se potřebuje připravit na to , až si

bude zakládat svou vlastní rodinu .

Ti kdo vedou , jsou nástrojem povzbuzení lidí . Povzbuzují syny , aby byli muži

Božími . Jsou trenéry a ne kritiky . Kritik problém nastoluje . Trenér jej pomáhá

řešit . Trenéři vytvářejí svým svěřencům podmínky , aby mohli být úspěšní , a po-

vzbuzují je k tomu .

Otcové vštěpujme svým synům a dcerám motivaci k tomu , aby
se vyvíjeli v to , čím

by měli být podle biblických vzorů .

"Čím jsou šípy
v ruce bohatýra , tím jsou synové zplození v mládí ." (Žalm 127,4) . Když se mladým stále ukazuje na Pána jako měřítko zralosti , mohou se stát du-

chovní generací . Jinak se dostaví duchovní degenerace .

 

 

Reklama

Banner

Anketa

Věříte , že Ježíš Kristus je Boží syn ?